|
Příběhy Další můj svět, provázející mě od dětství. Už jako škvrně jsem si vymýšlela pohádky, později jsem přitvrdila a pustila se do napínavých příběhů. Ovšem ty jsem si nosila jen v hlavě (až na malé, dávno ztracené, výjimky). Asi v roce 2005 jsem napsala tak tři povídky – a odložila je, k psaní jsem se vrátila až v roce 2008. To bylo nějaké psavě plodné období, protože se mi podařilo napsat hned několik povídek. V roce 2009 jsem pár z nich poslala do různých soutěží. A byla jsem docela mile překvapena, že se mi v různých soutěžích podařilo i celkem slušně umístit, v soutěži Ikarus jsem se dokonce s oběma soutěžními povídkami dostala až do finále a nyní vycházejí v Ikarii. V současné době mám zcela hotových asi 40 povídek (ovšem to mi nebrání čas od času je přepsat), dalších asi 20 mám rozepsaných. Píšu podle nálady, někdy napíšu povídku na jeden zátah, jindy se pustím chvíli do té, pak přeskočím k jiné, a tak na své dokončení čekají opravdu dlouho. Píšu různé žánry – fantasy, horory, povídky ze života… prostě jak mám náladu. Opravdu nesnáším škatulkování, a tak volně přecházím mezi žánry, takže některá má díla jsou těžko zařaditelná. Kde beru inspiraci? Někdy se mi zdá sen, který pak zpracuji, jindy někdo řekne nějakou větu – a mně se v hlavě začne odvíjet příběh, myšlenky přicházejí, a já nestačím psát. K některým příběhům si pak nakreslím i obrázek – a jindy je to přesně naopak, tzn., namaluju obrázek či vytvořím koláž – a s dokončením se mi v hlavě zrodí příběh, který se k tomu obrázku či koláži váže… I při psaní, jako při svých dalších koníčcích, bojuji s nedostatkem času. Dávám sem na ukázku pár svých povídek, časem je možná budu doplňovat a obměňovat.
Ukázka z tvorby Jedna z úplně prvních povídek. Takový „sladký horůrek“, jak si sama nazývám tenhle žánr. Někteří povídce vyčítají jasnou pointu, malé prokreslení citů postav. Ale mně to takhle vyhovuje, je to inspirované starou klasikou a také jedním snem. Člověk očekává, co se asi stane – a není zklamán, ono se to opravdu stane. (Povídka se účastnila soutěže Vidoucí 2009, skončila v první půlce, tož mohlo to byt aj horší. Autonehoda Potichu rozžal další svíci. Dívka na posteli otevřela oči. „Nevím, jestli ti mám popřát dobré ráno, nebo noc, miláčku,“ slabě se pousmála. „To je přece jedno, lásko,“ oplatil jí úsměv. Zasmušila se: „Tady ano. Pořád jen tma lehce protknutá světlem svíček. Nestačí mi to! Chtěla bych vidět slunce… Tolik mi chybí!“ Lehl si k ní na postel. Na prstě se mu zaleskl stříbrný prstýnek, stejný jako měla ona. Dvě srdce protknuta jediným šípem. Symbol jejich věčné lásky. Nastavil svou paži – dívka se na ni překulila a přitulila se. Začal ji konejšivě hladit ve vlasech. „Jednou půjde všechno. Jsi jako ta princezna v pohádce. Ta taky nesměla na slunce. Až se ti oči zotaví po operaci, uvidíš slunce. Všechno chce svůj čas.“ „Ani nevím, jak teď vypadám… Proč nesmím k zrcadlu?“ Povzdechl si. „Dobře víš, že jednám podle rad doktora. Počkej, až se ti zahojí všechny jizvy. Pak ti koupím to největší zrcadlo, co najdu.“ „Určitě jsem ošklivá, zohavená…“, začala natahovat. „Ani plakat nemůžu…“ „Ne, to nemůžeš. Tvé oči už to neumí. Ale vidíš, i když se musíš vyhýbat ostrému světlu. Brzy přijde den, kdy uvidíš všechno: i slunce a sebe v zrcadle. A neříkej takové hlouposti! Zohavená, ošklivá… Jsi pořád stejně krásná! Jizvy ti jedna po druhé mizí. Pro mě jsi pořád ta nejkrásnější na celém světě!“ Vděčně ho políbila. „Jsi na mě tak hodný. Starostlivý… Máš se mnou tolik práce!“ „Dělám to rád, z lásky. A svou odměnu si vezmu, neboj,“ zasmál se a ukradl jí polibek…
Seděla sama a listovala v novinách. Její milovaný zalezl do pracovny. Tam za ním nemohla. Stýskalo se jí, a tak radostně pookřála, když uslyšela, že za sebou dveře pracovny zamyká. „Chyběl jsi mi,“ pravila a nastavila mu tvář k políbení. „Musím pracovat. Chystat léky. Nedá se nic dělat. Chápu, že se tu nudíš. Sama skoro ve tmě… Už aby ses uzdravila.“ „Až se uzdravím, přestěhujeme se? Nelíbí se mi tu…“ „Uvidíme. Tady jsi v bezpečí. Musíš být v klidu, než se zotaví tvé nervy. Žádný hluk, stres…“ „A až se zotavím?“ „Pak si o stěhování promluvíme.“ Zabořila pohled do novin. „To je hrozné… Jenom o víkendu zahynulo při autonehodách třináct lidí…, dvě děti… Vlastně bych měla děkovat Bohu, že jsem měla takové štěstí a tu zatracenou autonehodu přežila.“ „To máš svatou pravdu. Oni takové štěstí neměli,“ povzdechl. „Ovšem toto je zrůdné!“ vykřikla vyděšeně. „Představ si, že nějaký muž přepadá ženy. Vpíchne jim injekci, po které usnou. Když se vzbudí, chybí jim velký kus kůže na některé části těla…První dívku dokonce oslepil…“ „Ještě že je nezabíjí…“ odtušil. „Jistě. Jenže i tak. Je to tak… zvrácené… Co může mít za úchylku? Proč to dělá? Ubohá děvčata…“ Naklonil se k ní. „Co tam píšou dál?“ „Už skoro nic. Pachatel neznámý, nemají ani podobu. Motiv nejasný. Varují dívky, aby si dávaly pozor. Útoky podniká vždy při úplňku. Možná si hraje na vlkodlaka?“ „Kdo ví… Je to dost docela možné. Nebudeme se bavit o takových hrůzách. Blíží se noc. Dostaneš kapačku a půjdeš spát…“ „Jak dlouho ji ještě musím dostávat?“ „Dokud se zcela neuzdravíš…“ „Trvá to tak dlouho…“ „Buď přece trpělivá! Víš, jak jsi na tom byla zle.“ „Ano, vím… Jenže bych někdy ráda pojedla obyčejné jídlo. Vzpomínám si na tu lahodnou chuť vypečeného kuřátka…“ „Tvá střeva zatím nedokážou trávit potravu. Uzdraví se. Jednou. Jsi takové netrpělivé poupátko, víš?“ pohrozil prstem. „Jsem,“ mrkla. „Trošku… Ale už budu poslušná.“ Bez dalších řečí ulehla na svou postel a nastavila ruku. Jemně jí prohmatal kůži, našel žílu a zasunul do ní jehlu. „Vůbec to nebolí.“ „To je přece dobře.“ „Jenže já bolest necítím vůbec,“ upozorňovala. „Lásko, máš otupěné nervy. Měla bys bolesti. Až se zahojíš…“ „Až se zahojím, vše bude jako dřív. Vím, vím, opakuješ to několikrát denně. Už aby to bylo. Připadám si divná.“ Políbil ji na čelo. „Nejsi divná. Jsi krásná žena, kterou miluji. A pro kterou udělám cokoliv. Teď tě uspím…“ „Zase mi budeš zpívat tu starou indiánskou ukolébavku? Jako bych byla malá holčička?“ „Nelíbí se ti?“ „Celkem jo… ráda poslouchám tvůj hlas, než usnu… Ještě než usnu, chtěla bych ti něco říci.“ „Copak se ti honí hlavou?“ „Máš v domě červy.“ „Červy?“ „Ano, červy. Bývají na stole i na podlaze.“ „Možná se vylíhli v záclonách, nebo kdo ví, kde. Podívám se na to, neboj. Až se vzbudíš, už tu žádní nebudou. Tak si pěkně lehni a uvolni se…“ Zavřela oči. Jenže než stačil začít zpívat, znovu je otevřela. „Víš, že je dnes úplněk? Všimla jsem si v kalendáři. Doufám, že ten maniak zase nezaútočí.“ „Zlobíš mě. Potřebuješ spát,“ vyrazil ze sebe naštvaně. Zastyděla se. „Promiň, už budu hodná holka. Ať mě můžeš uspat.“ Zavřela oči a zaposlouchala se do tónu jeho hlasu. Zase ta zvláštní melodie, po které je tak malátná a propadá se do hlubokého spánku… „Untaubauntakoaunta…“ Víc neslyšela, protože tvrdě usnula.
Byla netrpělivá. Odešel. To ještě spala. Vždy když se vzbudila, byl u ní. Dnes ne. Asi musel vyřídit něco důležitého, uklidňovala se. Ale trvalo to už několik hodin a stále se nevracel. Bála se. Připadala si zranitelná. Nikdy ji nenechával samotnou tak dlouho. Co se mohlo stát?! Hodiny ubíhaly jedna za druhou. Nějak poznala, že už je noc. Celou ji probděla. Bez jeho ukolébavky stejně neusnula. Rázovala po pokoji, tiskla ruce v pěst a zase je rozevírala. Mačkala cípy těžkých záclon, jež vždy zůstávaly zatažené. Litovala, že nemůže plakat. Třeba by ten strašný strach povolil. Hned ráno šla ke dveřím pro noviny. Dívala se na autonehody. Nesrazil někdo chodce? Oddechla si, když nenašla jeho jméno. Pak její zrak padl na velký titulek: Vlkodlak zastřelen! Chtěla článek přeskočit, ale zrak se jí zastavil na fotografii mrtvého muže. Nebylo z něj vidět nic, milosrdně jej halilo bílé plátno. Jen ruka se stříbrným prstýnkem vyklouzla. Nevěřícně hleděla na fotografii. Symbol jejich věčné lásky se i na černobílé fotografii krásně leskl… Pak mrštila novinami do kouta. Rozeběhla se ke dveřím pracovny. Zamčené. Nikdy se nepokoušela dovnitř dostat. Nikdy to taky nepotřebovala. Ovšem nyní ano… Co skrýval? Jakou strašnou pravdu?!
Prošmátrala všechny police okolo. Odhrnula koberec. Klíč nikde. Kam ho mohl schovat? Přemýšlej, poroučela si. Byl vysoký. O moc vyšší než ty. A klíče nerad nosil u sebe, ztrácel je. Někde tu musí být. Padla na koberec. Zoufalství jí lomcovalo. Nemůže to být on. Určitě mu někdo prstýnek ukradl. Ale ať si namlouvala, co chtěla, tušila… věděla… jenom potřebovala vědět, proč. Zahleděla se na ty proklaté dveře, co ji dělí od poznání pravdy. Od vysvětlení, proč její milovaný musel umřít. Proč se stal zločincem… Pak ji to napadlo. Obložení kolem dveří je sice úzké, ale ne tak úzké, aby se nahoru neschoval klíč. Vzala židli, postavila se na ni a natáhla se. Chvíli šmátrala po dřevě, než nahmatala kov. Pevně klíč sevřela a slezla ze židle. Zůstala stát před dveřmi a odhodlávala se. Pak přece jen strčila klíč do zámku a otočila. Vstoupila. Jeho pracovna byla zařízena skromně. Jen dubový stůl, už značně omšelý, pár skříněk, police s knihami. A velké zrcadlo na zdi. Měla nutkání podívat se, jak vypadá po té zatracené autonehodě. Ale zaujala ji obrovská stará kniha ležící na stole. Nad ní lampička. Bylo vidět, že ještě před smrtí v knize listoval. Po špičkách, s posvátnou úctou přistoupila ke knize. Starobylé písmo se těžce četlo. Rozsvítila lampičku. Ostré světlo ji na chvíli oslnilo. Ale mohla číst. Zezačátku textu vůbec nerozuměla. Psalo se cosi o vykopání mrtvého těla, omytí, lázni stovky přísad, bouři a zaříkávání, napájení těla mízou života. Už nad tím chtěla mávnout rukou, ale další text ji přimrazil k podlaze…. Po dvanácté mladou kůži dívce odejmi a mastí myrhovou jako ty předešlé, notně promazej. Poté mrtvole té obživlé k spánku uložené kůži přišíti můžeš… Další slova se jí rozmazávala před očima. Otočila o stránku zpět. Jako v mlze viděla noty… zaznamenaný popěvek sám jí vplul na rty… Untaubauntakoaunta… Mechanicky přešla k zrcadlu a zadívala se na sebe. Dívala se do očí cizí dívky. To pro jejich lásku neznámou dívku oslepil. Aby ona mohla vidět. Drobné jizvičky jí brázdily tvář i odhalenou kůži na krku. Dal si práci, byla skoro umělecké dílo. Kolik hodin jí šil nové tělo? Vysvlékla šaty a prohlížela se. Jedenáct dívek se podílelo na jejím znovužití. Dvanáctá se stala osudnou. Už věděla, kde se brali červi. Jedno místo nad pravým prsem zůstalo bez kůže… Hnijící maso. Znechuceně vytáhla červa a hodila ho na zem. Rozdupala ho. Jako by měl zaplatit za vše, co se stalo.
Věděla, co musí udělat. Počkat, až ho pohřbí. A pak… on musí znovu žít! Miluje ho… Miluje ho tak, že je ochotná pro něj udělat cokoliv. On musí žít! Zadívala se zjihlým pohledem na prstýnek. Jejich láska bude opravdu věčná...
Další hororová povídka inspirovaná snem. Jenom na konec si musela pár let počkat! (Povídka se účastnila soutěže Vidoucí 2009, skončila kousíček od postupu, mile mě to překvapilo. Vlak „Tatí! Tatí!“ neslo se plačtivé volání lesem. Na mýtinku stráženou obrovskou borovicí vyběhl chlapec asi čtyřletý. Pod krátkými kalhoty bylo vidět odřená kolena, zkrvavené měl i dlaně. Z očiček mu vyrážel slaný potůček slzí. „Tatí…“ natahoval. Stál nerozhodně na kraji mýtiny a žmoulal list trávy. Vtom někde zapraskaly větve. Chlapeček se viditelně polekal. Přiskočil k borovici a přitiskl se k ní. Odřené dlaně položil na zvrásněnou kůru. „Tatínku…“ šeptal a třásl se. Strom zaševelil. Chlapečkovi přestaly téci slzy a na tvářičce se rozlil překvapený výraz. Najednou se ozvaly kroky. Na mýtinu vyšel muž středního věku. „Tatínku!“ vykřikl znovu chlapeček a rozeběhl se k němu. „Lukášku!“ klesl muž na kolena a nastavil náruč. „Ty jsi mi dal! Víš, jak jsem se bál?!“ tiskl tatínek synka k hrudi a hladil jeho pocuchané světlé vlásky. „Pojď, půjdeme domů. K mamince. Ošetříme kolínka, aby nebolela. Pojď, ty můj synku toulavý…“ Zvedl se, dítě stále v náruči. Synek mu položil hlavu na ramena. Pak se ještě otočil a zamával prastaré borovici. „Pročpak máváš tomu stromu?“ podivil se otec. „Stromeček byl na mě hodný,“ zašeptal synek a přitulil se k tatínkovi.
Mlhavé ráno brzkého podzimu mi zalézalo pod kůži. Stál jsem na peróně malého nádraží, v jedné ruce kufřík, v druhé ranní noviny. Krajina se halila do mlžného tmavého oparu, lidé postávali a podřimovali, zachumláni do lehkých kabátů, sem tam někdo zakašlal. Několikrát jsem zívl, dávaje tak najevo, že ranní vstávání není mou oblíbenou činností. Díval jsem se, jak mlha zkresluje tvary i zvuky a představoval si vyhřátou postel. Jezdil jsem do továrny každé ráno, již patnáct let ta stejná trať, známé tváře. Doma zůstaly v postelích ponořeny do něžných snů dcerka Miládka, má milovaná žena Zuzana a pod jejím srdcem zatím bezejmenný mrňousek. Žil jsem si spokojeně, pokojně, klidně, v pravidelném rytmu továrního dělníka. Za chvíli se z mlžného fantaskního světa vynořila světla vláčku motoráčku, svezla se po kamenné drti nástupišť, zaskřípaly brzdy a vlak zastavil, otřásaje se pravidelným odfukováním. Automaticky jsem nastoupil, pozdravil kývnutím hlavy pár známých spolucestujících, usedl na své oblíbené místo a dal se do čtení. Vláček se po chvíli rozjel a jeho monotónní melodie mě lehce uspala. Nesledoval jsem probouzející se krajinu – znal jsem ji jako své boty. Vždyť jsem tu vyrůstal, stejně jako můj otec, stejně jako jeho otec a kdo ví, kolik generací před nimi. Ale o tom jsem teď nepřemýšlel. Klimbal jsem nad novinami, písmenka mi tančila a vlnila se před očima. Projížděli jsme rozlehlým lesem, jenom větve stromů sem tam šlehly přes okno. V létě jsem rád pozoroval les, jehličnaté i listnaté stromy nejrůznějších tvarů, jak mávají vlaku na pozdrav. Celou půlhodinu jsem mohl obdivovávat les, kterým vlak projížděl. Pak vyjedeme na jeho okraj, před očima se na chvíli otevře pohled na kopce a řeku v dáli, aby první domy zakryly výhled. Teď se ovšem les topil v mlze a tmě, stejně jako před chvílí nádraží. Mohl jsem jenom hádat, kudy právě jedeme. Vlak mě vyklopil na zastávce blízko továrny, stačilo pár minut cesty, jen několik kroků, a ocitl jsem se za továrními vraty.
Slunce rozehnalo mlhu, trochu se oteplilo, obloha byla bez mráčku. Po kolejích si vyšlapovali dva zaměstnanci drah s nějakým nákladem na zádech. Živě se bavili a mířili k lesu. Tam se zastavili, natáhli ruku na záda a za okamžik drželi v rukou hadice. Zapumpovali a z hadic začala stříkat průhledná tekutina. Namířili ji na stromečky mezi kolejnicemi. „Řeknu ti, kámo, tyhle stromky mě fakt dost serou. Dívej se na ně, mrchy, není to tak dávno, co jsme je zlikvidovali - a už jsou tu další. Mizerové jedni mrňaví…“ vztekle stříkal na všechny strany. Druhý muž se znechuceně podíval na koleje: opravdu, mezi pražci se uhnízdilo množství malých smrčků a listnáčků. Statečně se klonili před projíždějícími vlaky, aby se pak zase rychle vzpřímily. „Hajzlíci jedni mrňaví, přidávají nám práci,“ žaloval dál muž. „Lozit takový kus kvůli stromům… Lesu se musí dát jasně najevo, kdo je tu pánem,“ vztekle seskočil z kolejí, popošel a jal se kropit nejbližší stromy jedem. „Co blbneš, Lexo, dostanem pokutu,“ snažil se ho zadržet ten mladší. „Ty stromy nejsou naše a stejně stojí dost daleko od kolejí. Neobhájíme to.“ „K čertu s celou pokutou! Nikdo mě neviděl. Tohle mě naučil Evžen. Ten, co šel do důchodu. Tuhle práci jsem vždycky dělal s ním. Ukázal mi, jak postříkat strom, aby za čas chcípl. Dva už jsem úplně odrovnal. Já vím, všechny stromy zničit nemůžu. Ale aspoň pár jo. Ať si semena rozstřikujou do lesa a ne na koleje. Čím dál je vytlačíme, tím líp – bude míň práce.“ Kropil zuřivě, div si neomačkal ruku. „Dělej, jak chceš. Asi máš pravdu. Jsou horší než plevel. Musíme je zničit,“ rezignoval nakonec druhý muž. Sám začal do malých dítek lesa kopat. Drtil stromečky botama, lámal je a rozkopával. Lexa zatím vyplýtval značnou dávku na vzrostlé stromy, pak se spokojeně zašklebil: „Chcípnete, stejně jako vaše děti tam na kolejích.“ Otočil se pryč od stromů. Udělal krok kupředu, zakopl ale o kořen stromu, zavrávoral a spadl. Když se zvedal, pokoušel se hýbat prsty. Nic zlomeného, jen roztržená dlaň se barvila krví. Tak kapala na zem i kořeny stromu. „Do prdele, to se může stát jenom mně!“ držel si bolavou ruku. Rána byla hluboká. Mladší mu rychle převázal ruku kapesníkem a pak spěchali zpět na nádraží, aby vyhledali pomoc. Lesem se prohnal vítr a stromy hlasitě zaševelily…
O ničem z toho, co se dělo na trati, jsem nevěděl. Bujaře jsme slavili v hospůdce blízko továrny padesáté narozeniny naší kolegyně. Zpívali jsme, pili, dobře se bavili, tak tak že jsem stihl poslední noční spoj. Vagón byl obsazen jen zpola, to se pár lidí vracelo z odpolední směny. Oči mi svítily, alkohol vháněl horkost do tváří, měl jsem energie na rozdávání. Ale sotva jsem usedl, dopadla na mě únava, umocněná slabým blikajícím světlem ve vagónu. Začal jsem klimbat. Hlava se mi houpala, sem tam jsem se narovnal, abych zase vzápětí usnul. Jak jsem měl možnost vidět, podobně na tom byla většina cestujících, jen dva vytrvalci listovali v knize. Ze spánku mě vytrhlo skřípání brzd. Vypadalo to, že vlak narazil do nějaké překážky. Vyletěli jsme ze sedadel, vzájemně se chytali, jak se dalo, padali, nadávali, kleli, někteří vykřikli. Vlak se tím nárazem vzepjal, otřásl se jakoby bolestí, pak těžce dopadl zpět. „Vykolejili jsme,“ pomyslel jsem si, vlak totiž zůstal mírně nakloněn. „Co se stalo?“ „Co je?“ „Je někdo zraněn?“ ozývaly se vzrušené hlasy. Chtěli jsme vyběhnout z vlaku, k smrti vyděšeni. Ale vtom se otevřely dveře vlaku a vstoupil strojvůdce. Pokynutím rukou si sjednal klid. „Vážení cestující, není třeba se ničeho obávat. Na kolejích se objevila nečekaná překážka, nebylo možno se jí vyhnout. Sjeli jsme mimo kolej. Dál nemůžeme pokračovat. Už jsem zavolal na nádraží, do hodiny budete doma. Musíme počkat, až přijede náhradní vlak a tento problém se vyřeší. Protože jsme zastavili uprostřed lesa a už je tma, nedoporučuji vysedat nebo se toulat po okolí, hrozí nebezpečí zranění. Říkám, nic vážného, jen omluvte zpoždění.“ Chystal se odejít, ale musel ještě zodpovědět na několik otázek. „Spadlý strom,“ odpověděl na otázku, co zatarasilo koleje. Pak se rozloučil a chvatně odešel do tmy. Něco mi tu nehrálo. Strojvůdce se mi zdál příliš nervózní, znal jsem ho dobře, byl to dobrý chlap, přímý, zvyklý hledět při řeči do očí, ale nyní těkavě uhýbal očima. Stejně jsem měl chuť na cigaretu, tak jsem vylezl z vlaku odhodlaný zjistit podrobnosti. Ovanul mě chlad. Les hučel, vlak vrčel, temnota zahalovala okolí. Postoupil jsem kousek kupředu, kde se cigaretou v ústech hrbil strojvůdce. Lehce se třásl, nervózně klepal prsty. Od vidění jsme se znali, párkrát jsme spolu prohodili pár slov. Došel jsem k němu, vytáhl jsem cigaretu a strčil ji do úst. Pak jsem se k němu naklonil a požádal ho o oheň. Lekl se, nadskočil, ale když mě poznal, vyloudil něco jako úsměv a připálil mi. Muselo být vidět, jak se mnou cloumá zvědavost, nebo prostě nechtěl být sám na ten zážitek, tak beze slova kousek poodstoupil, a já se mohl podívat na koleje. Světla vlaku odkrajovala tmu, vyloupla z ní koleje a … Údivem jsem otevřel ústa a zalapal po dechu, cigareta mi vyletěla z úst. Přes koleje se táhl kořen, tlustý jako dvě lidská stehna. Vrůstal do želez, pohlcoval pražce a kupil se jako dřevěná neproniknutelná hradba přímo před vlakem. Hleděli jsme v němém úžasu na masivní dřevo, neschopni cokoliv udělat. Konečně promluvil strojvůdce. „Chápete to? Vždyť jsem tudy jel před třemi hodinami! Není možné, aby něco tak rychle vyrostlo. To by byl zázrak! Dokážete to pochopit? Já ne! Potřeboval bych frťana. Ale nesmím. Asi se z toho zblázním.“ „Není to jen položené? Něčí blbý fór?“ pokoušel jsem se o racionální vysvětlení. „To jsem si taky nejprve myslel, ale ne. Normálně to prorostlo kolejemi, vcuclo je to do sebe. Však se podívejte!“ Přikyvoval jsem, dokázal jsem pochopit jeho rozpoložení. Ani mně nebylo nejlíp, žaludek se mi houpal. Strach z čehosi neznámého ještě prohlubovalo šumění větru, který vál jako zběsilý. Ale počkat – kdyby foukal vítr, musel by se můj svrchník vlnit. Jenže on nic. Zamrazilo mě. Co to tedy šustí? To stejné muselo napadnout i strojvůdce, protože jsme se oba ve stejný okamžik otočili po zvuku. Ano, vycházelo to ze stran vlaku. Podívali jsme se tím směrem. Vydralo se mi z úst zasténání: po vagónech se cosi živého vlnilo, plazilo, syčelo, prskalo, škrábalo, šustilo, šeptalo… Přízračné temné tvary, tenoučké, tenké, silné – všechny možné velikosti. Nejprve jsem nepochopil, oč jde. Ale pak mě naráz něco osvítilo: ano, byly to větve stromů, které se nyní zlověstně probourávaly do vagónu. Začal jsem křičet a přilákal tak pár zvědavců k oknu. Nechápavě hleděli na hemžení za oknem. Když vtom jedna větev prorazila okno a jako šíp se zabodla do nejbližšího cestujícího. Vypoulil oči a začal ječet. Snažil se větev vytrhnout, ale ta jako by ho prorůstala, sílala, za chvíli z bezvládného muže trčely dřevěné konce větviček, co v něm vyrostly z hlavní větve. Ostatní cestující nečekali, až si větve pro ně přijdou. Začali řvát a drát se ke dveřím. Jenže chyba lávky: větve se přes ně napnuly jako síť. Dveře nešly otevřít. Chtěli jsme něco udělat, ale nevěděli, co. Zírali jsme nechápavě na zlověstné větve dobývající se do vagónů. Pokusili jsme se větve ze dveří odsunout. Svíjely se nám pod rukama jako hádci, kluzké, silné, znepokojující… Držel jsem silnou větev a cloumal jí, ale jí se to očividně nelíbilo. Vymrštila se a praštila mnou o zem. Pustil jsem se, skutálel se do příkopu u kolejí a zůstal ležet s vyraženým dechem. Chvíli jsem se nemohl ani pohnout, ale oči mi bohužel fungovaly. Musel jsem se dívat, jak se větve provrtaly do vagónu k vystrašeným lidem. Viděl jsem, jak se lačně vrhaly na živá těla, aby je prorůstaly a trhaly. Slyšel jsem i křik zabíjených lidí, strašlivé agónie, výkřiky bolesti, strachu a utrpení. Větve se zavrtávaly do lidských těl, dřevěné vrtáky toužící po krvi. Lidé se měnili nejprve v seschlé slupky, to jak jim větve vysávaly životadárnou tekutinu, pak v podivné cáry. Několika lidem se podařilo proskočit zatarasenými dveřmi ven. Utíkali od vlaku, ale stromy a vraždící větve byly všude kolem. Nějaká žena udělala sotva tři skoky, když se někde ze tmy nad mojí hlavou vymrštila větev a srazila ji k zemi. Žena křičela a snažila se vyprostit zpod váhy větve, ale ta na ní ležela dosti pevně. Za chvíli jsem uslyšel jemné zvuky v písku. Mohl jsem sledovat, jak se kamenitopísčitým povrchem k ženě plazí kořeny stromů. Pomalu, jisté si svou kořistí, ledově klidné, neúmluvné. Ženin křik se mi zařízl kamsi hluboko do mozku, tělo se mi třáslo i proti mé vůli. Chtěl jsem zavřít oči, zničit obrazy přede mnou, ale nešlo to. Fascinován, zmražen strachem, zíral jsem dál. Jeden po druhém cestující umírali ničeni stromy. I ten stařík, který se vracel od dcery, i ta mladá žena, kterou znám od vidění z továrny, tam ten a ta také… Bylo to, jakoby mi někdo před očima zabíjel starý bezpečný svět. Jeden po druhém umírali lidé, které jsem znal celá léta. Neodvažoval jsem se ani pohnout, takový jsem měl strach, že mě stromy dostanou také! Když už jsem se nemohl dívat na to odporné divadlo, zavřel jsem oči. Šustivé zvuky smíšené s jekotem umírajících mi pulsoval v mozku, začala mě šíleně bolet hlava, po zádech mi stékal pot, jenž rychle chladl. Najednou ticho… Otevřel jsem oči. Pomačkané vagóny vypadaly staře a opuštěně. Světlo blikalo a sem tam odhalilo krvavou skvrnu na stěně, hromádky čehosi, co dříve byli lidé. Kořeny ležely vedle sebe na štěrku a větřily. Pak se jako jeden muž položily na zem a upřely na mě své vnitřní cosi, co jim nahrazovalo oči. Bylo strašlivé tíživé ticho, tisklo mě stále víc a víc k zemi. Cítil jsem jejich pomalé prozření: všechny jsme nedostali, tam je ještě někdo ŽIVÝ. Začaly se vzrušeně vlnit. Pochopil jsem: chtějí mě zabít, zničit, roztrhat, vycucnout ze mě všechen život. Vzepjal jsem se, vyskočil na nohy a dal se do běhu. Nemohl jsem běžet k vlaku, protože tam číhaly kořeny a větve krvelačných stromů. Musel jsem do lesa, i když les po tom, co jsem viděl, vzbuzoval ve mně nepopsatelnou hrůzu. Za sebou jsem slyšel šustění, jak se kořeny pustily za mnou. Nedokázal jsem si představit, jak rychle dokáží růst, kolik mám času. Doufal jsem, že to jen těch pár stromů u kolejí se zbláznilo, přestalo poslouchat nařízené přírodní zákony. Ach, jak strašlivě jsem se mýlil! Ta touha zabíjet se šířila lesem jako zhoubná nákaza. Stromy se mi jízlivě posmívaly krutým šuměním, když do mě pro potěchu z moci a nadvlády nad ubohým lidským tvorem zabodávaly větvě, když mě jehličky bodaly do obličeje, kdykoliv po mně stromy šlehly větví. Kořeny se zvedaly, takže jsem zakopával, bolestivě sebou trhal. Hrály si, nechtěly mě zabít hned. Oči jsem si kryl dlaní, snažil jsem se nevnímat bolest z ošlehaného těla. Po zádech mi stékal pot, srdce divoce bušilo, mezi prsty na dlani jsem ucítil krev. Přesto jsem běžel. Běžel jsem tak, jak to jenom dokáže člověk, který závodí se smrtí. Vítěz bere všechno…
Utíkal jsem hnán strachem, odstrkoval jsem větve, jež se ke mně s hrozivým šepotem natahovaly, klopýtal jsem, snad jsem i křičel – nepamatuji si podrobnosti, protože vše se mi zdá tak neskutečné, jako bych prožíval strašlivou noční můru… Nevěděl jsem, kam běžím, les mi splýval v jedno, najednou jsem nedokázal určit, kde se nacházím. Jediné, co mi běželo nesnesitelnou rychlostí v hlavě, bylo: „Musíš žít, musíš žít, pryč z lesa, musíš žít! Pro Zuzanku, Milenku i to malé. Musíš žít!“ Jako kolovrátek mi v hlavě vrčela tato slova. Nevnímal jsem bolest ošlehané tváře, nevnímal jsem těžkost v hrudi, jak se mi již nedostávalo dechu, nevnímal jsem pot řinoucí se mi po zádech. Nic, jenom strach a mrazivě šeptající tmu kolem… Doběhl jsem až na miniaturní mýtinku, kde jsem klopýtl a upadl. Dlaně mi bolestivě přistály na ostrých kamenech, kolena dopadla o okamžik za nimi. Sykl jsem bolestí. Sípal jsem, nemohl jsem popadnout dech. Celé tělo se bouřilo proti tomu zběsilému běhu. Toužil jsem alespoň okamžik zůstat ležet, odpočinout si, zahnat tu děsivou noční můru. Ale nemohl jsem, slyšel jsem všude ve tmě kolem sebe zlověstné šelestění krvelačných větví. Kousek po kousku, jisté svou kořistí, razily si cestu, rostly a lačnily po krvi. Po mé krvi. Ztěžka jsem se zvedl, hrůza toho, co jsem viděl ve vlaku, mě postavila na nohy. Pokusil jsem se rozeběhnout, ale křeč v noze způsobila, že jsem se opět ocitl na zemi, bolestivě skučící jako raněné zvíře. Cítil jsem blížící se konec. Plazil jsem se kupředu, ne nepodoben červu, neboť tak bezmocný jsem si připadal. Stejně jako červ jsem polykal prach země, stejně jako jemu hrozilo i mně rozmáčknutí, konec pozemského života. Větve se blížily, to šustění znělo radostně, škodolibě a skoro mlsně. Stromy lačnily po krvi. Napily se a zachutnala jim, chtěly víc. Vzpomněl jsem si na svoji ženu i děti a po tváři se skutálela první slza zoufalství. V duchu jsem se s nimi loučil… Byl jsem na pokraji fyzických i duševních sil. V táhlém bolestném zavytí jsem zvedl hlavu k obloze. Proti kulatému měsíci, stejně bledému, jako jsem byl teď já, jsem spatřil obrovskou borovici. Tyčila se nade mnou ve své neobyčejné mohutnosti. První jsem se zalekl: té neuniknu. V zoufalství jsem začal křičet: „Zab´mě! Jsi velká, bude to rychlé. Vezmi si mou krev! Zab´mě!“ Doplazil jsem se až k ní a opřel se zkrvavenýma rukama o popraskanou kůru. Neměl jsem sílu dál křičet, a tak jsem šeptal: „Prosím, zabij mě. Už nemůžu…“ Proud slzí zkropil tu zvrásněnou kůru starého stromu. Najednou mi probleskla hlavou vzpomínka: viděl jsem sebe jako malého chlapce, který pláče, protože se ztratil tátovi. Tehdy jsem se k ní přitiskl, stejně jako dnes jsem cítil hluboké brázdy kůry. Tehdy mě prostoupila konejšivým teplem. Určitě to byla ona: ta stará borovice, kterou jsem kdysi, stejně jako dnes, zaléval slzami. „Jestli mám umřít, chci, abys to byla ty…“ šeptal jsem rozcitlivělý vzpomínkou na tátu, který už mnoho let odpočívá po boku matky na místním hřbitově. Stejně jako před léty jsem se k ní tiskl. Stejně jako tehdy vystrašený, bezmocný, vysílený pláčem… Nejprve jsem nic necítil, jen šepot hladových větví se blížil. „Prosím, vem si mě. Nedej mě jim…“ škemral jsem a mé slzy opět padaly na zvrásněnou kůru. Prsy jsem zatínal do kůry, bušící srdce mi hnalo krev do hlavy, myslel jsem, že exploduje. Strom mlčel a větve se už už po mně natahovaly… Vtom jsem ucítil pohyb – rychlý a prudký, nečekaný – to borovice se po mně ohnala svou silnou větví. Cíleně mě bolestivě udeřila do zad. A znovu. Klesl jsem na kolena, nepřipraven na tíhu a bolest. Ale ona nepřestávala. Bušila do mě a s každou ránou mě o kousek posunula. Sklonil jsem hlavu, abych ji kryl, když vtom můj zrak upoutala prostorná rozsedlina pod jejími obrovskými kořeny. Nevěřícně jsem zamrkal a zase kousek popoletěl, když mě počastovala další ranou. Plazil jsem se k otvoru. A měl pocit, že strom se zaradoval. Větev přestala dorážet. Vmáčkl jsem se do otvoru, zapadl do hlíny smíchané s pískem a jehličím. Kořeny nade mnou tvořily pevnou klenbu. Sotva jsem se stočil do klubíčka, kořeny přede mnou se zatáhly, jako ve snách jsem sledoval, jak se před vchod pokládají větve. Zbyla mi jen malá skulinka, kterou jsem se díval ven. V přízračném měsíčním světle jsem viděl, jak se kousek od mého úkrytu zastavily větve ostatních stromů. Naštvaně se kroutily, syčely, měl jsem pocit, že se vztekají. Borovice šuměla, pomalu a klidně, ale stále hlasitěji. Snad se stromy hádaly, snad smlouvaly o můj život. Nevím, protože borovice začala příjemně hřát a vonět, a já, ač vyčerpaný k smrti a třesoucí se o svůj život, jsem upadl do hlubokého spánku. Poslední, co jsem viděl, byly jakoby rozeklané konce větví číhajících před vchodem…
Když jsem se ráno vzbudil, nemohl jsem se chvíli vzpamatovat. Byl jsem jako omámený, nedokázal jsem si vybavit nic z toho, co se včera událo. Slyšel jsem štěkot psů a nějaké hlasy. Neměl jsem však sílu vstát. Ležel jsem stále v pelíšku pod kořeny a volným vchodem hleděl na modré podzimní nebe a klidně šumící barevný les. Zanedlouho se u mého obličeje objevily čtyři tlapky, za další okamžik hlava vlčáka, který začal jančit a radostně štěkat. Pak dusot těžkých botů, několik mužů v uniformách. Pamatuji si jejich ruce, které mi pomáhaly z úkrytu, pak nosítka, bílou dřímotu protkanou houkáním…
Prospal jsem se, dostal něco na posilnění, zašili mi tržné rány způsobené větvemi. Marně se mně ptali, co se v noci přesně stalo. Nedokázal jsem si vzpomenout. Pamatoval jsem si jen příjemné teplo a vůni borovice a větve vlnící se před mýma očima… Byl nalezen vlak plný zbytků mrtvých lidí, pošramocený a pomačkaný, takže putoval do šrotu. Já jediný jsem mohl vnést trochu světla do celého případu, ale sám jsem potřeboval rozsvítit ve svých vzpomínkách. Věděl jsem, že jsem prožil cosi strašného a o to víc se přimkl k rodině, k teď už dvěma dcerkám a synkovi. Změnil jsem zaměstnání, neboť jízda vlakem přes les mě naplňovala zvláštní hrůzou. Jen ke staré borovici mě to táhlo, odvážil jsem se tam dvakrát za celé roky, doprovázen rodinou. Museli mě dovézt terénním vozem až na místo, nedokázal jsem jít přes les, i když jsem nevěděl, proč. Objímal jsem ji a hladil, promlouval k ní a děkoval, i když jsem stále nevěděl za co. A borovice jakoby mi rozuměla...
Možná se ptáte, jak je možné, že najednou vím… Jak mohu vyprávět něco, co zůstalo ukryto v mé paměti? Ukryto hluboko v mé mysli… Celých třicet let! Čas plynul. Děti mi daly vnoučata. Nenechaly mě vzpomínat. Chodím o hůlce, je pro mě už nutností, nohy neslouží, jako dřív. Přesto mi to nedokáže zabránit, abych se nepodílel na dětských hrách. Dováděl jsem s vnuky pod stromy v parku, když tu najednou jeden zakopl a upadl. Zasykl, vstával ze země, ruku potřísněnou pár kapkami krve – zapíchla se mu do ní větvička. Jak jsem tak hleděl na větvičku v ráně, rychle se barvící krví, připomnělo mi to obraz dávno zapomenutý. Znovu jsem viděl větve číhající ve tmě, ještě jednou jsem prožíval hrůzu té noci… Konečně jsem pochopil, proč se toho lesa bojím a proč mám tak rád tu starou borovici. Mé srdce tolik pravdy nevydrželo. Infarkt, zněl verdikt lékařů. Vzpamatoval jsem se, i když síly zase ubylo. Musím si na sebe dávat pozor, nesmím se rozčilovat. Ale jak se nemám rozčilovat, když se v noci budím zpocený hrůzou? Alespoň pro borovici jsem mohl něco udělat: zařídil jsem, že ji označili za chráněný strom. Nevím, jak to má borovice dokázala, přesvědčit hordu krvežíznivých stromů, aby mě nechaly žít. Třeba je přesvědčilo její stáří? Nebo je opravdu jejich královnou? Nevím. Co ale vím určitě, že bych jednou chtěl spočinout zase pod kořeny borovice, znovu spát a už se nevzbudit, stát se její součástí. Vím, že můj sen se asi nesplní, ale má dobrá žena nebo děti se pokusí udělat, co bude v jejich silách, abych snil svůj věčný sen v kořenech staré borovice. Ale na smrt je ještě brzy. Slyším smích prošedivělé milované ženy a jásot vnuků a vnuček. Musím přestat vzpomínat a snít – čekají na mě. Určitě upekli dort – vždyť mám narozeniny. Tak tedy – šťastné narozeniny, dědečku!
Tady je jeden odlehčený, horůrek, inspirovaný taktéž snem, i když v tom snu to nebyla až taková pohodička. (Povídka byla 20. na CKČ roku 2010.)
Bojovnice s démony Chystala se nandat si porci guláše na obyčejný bílý talíř s hnědou vlnkou po okrajích, když vtom… crrrr! Zvonek vztekle zahučel jak podrážděný sršeň. Až se lekla. Její nevýrazné šedé oči na okamžik překvapením zamrkaly. „Kdo to jen může být?“ podivila se. Zvonek se vztekal víc a víc. Rychlým krokem tedy docupitala k hlavním dveřím a otevřela je. Přede dveřmi stál muž, kterého ještě nikdy předtím neviděla. Vlastně jen jakýsi instinkt jí dal najevo, že se jedná o muže, protože postava před ní mohla být jak pohledným mužem, tak i pohlednou ženou. Štíhlá, jemná, s bělostnou kůží. Upírala na ni nevěřícné jasně modré oči. Lehce oválný obličej rámovala světlá hříva zvlněných vlasů. V poledním slunci vypadala jako svatozář. Postava byla oblečena neletně – v bílém obleku a ještě bělostnější košili. I boty, kupodivu bez jediné poskvrny, zářily bělostí. „Ach,“ zmohla se Táňa jen na okouzlený výdech. Zářivě modré oči si ji změřily od hlavy k patě. Pak se vysunula bílá ručka se štíhlými prsty a nečekanou silou ji zatlačila za dveře. Muž za nimi zavřel. Táňa se ihned probrala z oblouznění. „Co to děláte, pane?!“ spustila zhurta. Hlavou jí rychlostí vystřelené střely probíhaly myšlenky, co by se všechno mohlo stát. Chce ji okrást? Něco jí vnutit? Zavraždit ji? Připravit o čest? Či všechno najednou? Otřásla se. Muž, jakoby jí četl myšlenky, se ironicky usmál. Ale hned se zastyděl. „Promiňte, slečno. Nechci vám ublížit. Spíš naopak – chci vás vyznamenat.“ Zírala na něj s otevřenými ústy. Když promluvil, slyšela hrát varhany a zpívat miliony těch nejlíbeznějších dětských hlásků. Upadala do vytržení. S ním by se chtěla vznášet v nebeských výšinách! Nebesky lehká a čistá! „Slečno!“ hlasitě ji oslovil a strhl ji tak z mraků zpět na zem. „Promiňte, zasnila jsem se…“ zčervenala. „Mluvil jste o vyznamenání?“ „Ano…vlastně… musím vám to vysvětlit. Nejdřív bych se měl představit. Jsem archanděl. Archanděl Michael.“ Podával jí ruku. Byla heboučká a příjemná na dotek. „Těší mě, pane Archanděl. Táňa. Táňa Vavrečková.“ Zamyslela se. Pousmála se. „Vaši rodiče byli šprýmaři, že ano. Dát někomu jméno Michael Archanděl… Dobrý vtip!“ Lehce se zamračil, ale ne zlobně, spíš netrpělivě. „Nemám rodiče. Nikdy jsem žádné neměl. Já jsem opravdu archanděl. Není to jméno, ale funkce, dá-li se to tak říci. Poslání.“ „A vy…tu…máte poslání, pane Archanděl?“ zakoktala se. Najednou se jí zdál příliš bílý, příliš bledý, prostě cvok. „Slečno, nejsem blázen. Ale nemám moc času vám dokazovat, kdo jsem. Bude stačit taková malá ukázka? Něco, na co jste vy smrtelníci zvyklí?“ Nečekal na odpověď. Blesklo světlo. Když si protřela oči, stál před ní stejně bílý, ovšem tentokrát v něčem, co vypadalo jako bílá lehká noční košile, kolem hlavy mu zářila svatozář a o dveře se mačkala dvě sněhobílá obrovská křídla. Blik. Znovu tu stál tak, jak ho viděla poprvé. Nezmohla se ani na pípnutí. Anděl se nervózně rozhlédl. „A teď, proč jsem přišel. Blahopřeji, jste vyvolená.“ „Cože, já?! Vyvolená? To jako že jsem něco vyhrála?“ zaradovala se. Rozpačitě si odkašlal. „Vyhrála… svým způsobem… ano i ne…“ Hledal slova. „Stala se z vás bojovnice s démony. Tady vám slavnostně předávám zbraň.“ Podal jí zvláštní dýku s vlnitou čepelí a překrásným kamenem v bohatě zdobené rukojeti. „Nemáme moc času. On tu bude co nevidět.“ „On?“ pořád nechápala. „Démon. Nejlepší za posledních několik set let. Proto se nám tak rychle mění bojovnice.“ Zarazil se, když uviděl její vyplašený obličej. „No prostě démon. Vy ho máte zabít. Bohužel, vycvičené bojovnice nám… ehm… trochu nečekaně došly. Nemám čas vás něco naučit.“ Znovu si ji prohlédl od hlavy k patě. V jeho očích spatřila opravdový nefalšovaný soucit. „Je mi to skutečně líto. Na druhou stranu pokud zemřete v boji se zlem, čekají vás rajské radosti. Dýka vám napoví, když se démon objeví v její blízkosti.“ Táňa svírala dýku v ruce a nevěřícně na ni hleděla. „V životě jsem neudělala ani kotoul…“ vydechla. „Jak mám tedy zabít démona?!“ „Prostě mu tohle vpíchnete do srdce. A když se nepodaří…“ odmlčel se archanděl. „No nic, času je málo, jdu hledat vaši náhradnici. Snad ji stihnu naučit aspoň nějakých pár triků, než přijde On. Satanáš…“ „Počkejte!“ pokoušela se ho zadržet. „Omlouvám se, ale spěchám!“ zaznělo jí jako z velké dálky. Archanděl Michael před jejíma očima zmizel. Zavrtěla hlavou, protřela si oči. Kdyby v ruce nedržela tu podivnou zbraň, domnívala by se, že se jí vše jenom zdálo. Vrátila se ke svému guláši. Zrovna, když zase brala do ruky naběračku, ozval se zvonek. „Už zase!“ zoufale se podívala na kouřící guláš. V břiše jí zakručelo. Zvonek se znovu připomněl. Odevzdaně tedy odložila prázdný talíř a šla otevřít.
Otevřela dveře a pro jistotu za ně ustoupila. Avšak přede dveřmi nikdo. Zvědavě se rozhlédla. Stále nikdo. Vyšla před dveře. Za keřem se krčila nějaká postava. „Haló! Tady! Zvonil jste?!“ zavolala na ni. Postava se vztyčila. Vyklubal se z ní muž. Chlap, jak si hned pomyslela Táňa. Velký, urostlý, v černém obleku. S hranatou tváří a neproniknutelnýma černýma očima. Černé vlasy sestříhané do slušivého účesu. S ním by chtěla upadat do pekelných hlubin! Sebevědomě došel až k ní. Změřil si ji od hlavy k patě a v jeho obličeji se vystřídalo hned několik pocitů: Zvědavost, překvapení, nechápavost, znovu překvapení… „Mám čest mluvit se slečnou Táňou Vavrečkovou?“ zeptal se tónem, jakoby si myslel, že má být někde úplně jinde. Když promluvil, jako by slyšela zvuk broušených nožů a miliony žhnoucích hlasů. „Ano,“ šeptla a zčervenala. Sklopila oči. Proto neviděla, jak muž natáhl ruku a mocně ji strčil za dveře. Upadla. Zabouchl za nimi dveře. „Už zase…“ povzdechla si a sbírala se ze země. „Jistě víš, kdo jsem,“ žhnuly jeho oči, když syčel skrz sevřené rty svá slova. „Nevím,“ špitla. „Nějaký archanděl?“ pokusila se uhádnout. „Tfuj!“ odplivl si. „Ty OPRAVDU nevíš, kdo jsem?!“ vykulil oči. „Ne…“ potvrdila mu. Jeho tvář zvlídněla. „Jmenuji se Atanáš. Co to tu tak voní?“ rozhlédl se. „Uvařila jsem guláš. Dáte si?“ obrátila se ke vchodu do kuchyně. „Nooo… neměl bych…“ bránil se. „Prosím!“ žadonila. „Většinou jím sama. Mám guláše dost, bude to velká příležitost, mít hosta.“ „A není to nějaká past?“ zkoumavě si ji prohlížel. „Past?!“ upřela na něj své nevinné oči. „Dobře. Nakonec, nemám se čeho bát.“ Sebevědomě se ušklíbl a následoval ji. Chtěla mu dát přednost ve dveřích, ale prudce se ohradil. „Až po tobě.“ Pokrčila rameny a vešla. V kuchyni mu pokynula, ať se posadí. Až se lekla, když nabízenou židli popadl, zvedl nad hlavu a začal jí různě natáčet, otáčet a třepat. Pak se omluvně usmál a konečně se posadil. Táňu však nespustil z očí. Bedlivě ji sledoval při míchání guláše. Hltal každý její pohyb, když otevřela skříňku, aby vyndala další talíř. Naplnila ho a obrátila se k Atanášovi. Zůstala zaraženě stát. Dýka, kterou odložila na stůl, zářila tak, že se div nepropálila stolem. Atanáš hleděl střídavě na dýku, střídavě na Táňu. Táňa vydechla: „Vy jste ten, co vás mám zabít?!“ Posměšně přikývl. Přemílala si to v hlavě. „Atanáš… Satanáš… To je chytré!“ obdivně na něj pohlédla. „Líbilo se mi to. Taková malá slovní hříčka,“ s úsměvem si poklepal na čelo. „Víte, nečekala jsem vás tak brzy. Popravdě jsem vás vůbec nečekala…“ přiznala. „To je vidět. Říkal jsem si, proč mě nevítají žádné střely, ohnivé koule a podobné věci.“ „Tak proto jste se krčil za keřem!“ vykřikla radostně, že se dovtípila. „Proto…“ potvrdil její domněnku. „Tak to se vůbec nemusíte bát…“ přiznala a položila před něj talíř s gulášem. Usedla naproti němu s druhým talířem. „Dobrou chuť.“ Pokynula mu, ať jí. „Víte, přišlo to tak náhle. Nejsem na něco podobného připravená. Řekli mi, že vám mám tohle píchnout do srdce.“ Podívala se zoufale na svítící dýku. „Jenže já nikdy nikoho nezabila!“ Přestal jíst. „Ale já jsem démon! Mě se musíš pokusit zabít, abys zachránila svět! Vím, že nemáš šanci… Avšak pravidla jsou pravidla…“ „Nevím, jak na to,“ přiznala bezradně. „Nu co, uděláš pár výkopů, pár kotoulů, vyskočíš tu na zeď, tam na zeď, párkrát se odrazíš, budeš se snažit vyhýbat mým ranám a zároveň mi píchnout tuhle odpornou věc do srdce.“ Zakroutil hlavou, jakoby si myslel, že tohle snad musí vědět každý, a pustil se znovu do guláše. Zakuckala se. „Kotoulů?! Odrazů?! Bože můj…“ sklopila hlavu do dlaní a rozplakala se. Udiveně na ni pohlédl. „Co se stalo? Proč bulíš? Ještě jsem tě ani jednou nepraštil!“ Utírala si ubrečené oči: „Neumím kotouly, jsem pomalá a nešikovná. V tělocviku jsem byla všem pro smích… A ty to teď po mně požaduješ!“ „Chceš mi říci, že tě nikdo nevycvičil pro boj s démony?!“ hněvivě vzkřikl. Zavrtěla hlavou. „Ne. Michael, ten archanděl, sem přišel chvíli před tebou. Dal mi dýku, řekl, ať tě zabiju – a byl pryč.“ Atanáš vztekle vyskočil. „Takové ponížení! To je teda úroveň! Takhle mi tě podstrčit! To snad není možné! Těším se na pořádný skutečný boj – a tady mě čeká tohle! Mě – nejlepšího démona všech dob!“ rozzuřeně přecházel po kuchyni a bouchal pěstí do všeho, co potkal. Vytvořil tak tři oprýskané díry ve zdi, jednu třískovou díru v kuchyňské lince a čtyři hromádky porcelánových střepů. „Jááá za tooo nemůůůžu!“ rozbrečela se ještě víc Ťáňa. „Neměl čas mě připravit, protože nepočítali s takovými ztrátami!“ Atanáš se zastavil a samolibě se usmál: „To že ten parchant říkal? Velké ztráty?“ Posadil se zpět za stůl a přitáhl si guláš. „Co ještě říkal?“ podal jí čistý kapesník. Černý. Poslušně si utřela nos. „Říkal ,Démon, nejlepší za posledních několik set let.´“ Atanáš se zapýřil. „To je fakt. Jsem dobrý. Nejlepší. Svět bude můj, abych ho zničil. Tolik zla je přede mnou… tolik…“ zarazil se. „Kruci, já tě nemůžu zabít! Bylo by to pod mou úroveň. Pokazilo by mi to reputaci. Nechceš se aspoň pokusit zabít mě nějakým trikem?“ zkusil to. Odmítavě zavrtěla hlavou. „Hnusí se mi násilí.“ Chytil se za hlavu, evidentně zoufalý. „Ještě gulášek?“ zeptala se opatrně. Podíval se na ni krvavýma očima. Otřásla se. Pak se jeho pohled změnil. „Jestli můžu prosit…“ Radostně se rozeběhla k plotně. „Jsem ráda, že ti chutná!“ Naložila mu další porci. Sedla si zpět naproti jemu. Seděli mlčky a Atanáš si vychutnával guláš. S chutí k němu přikusoval nadýchaný knedlík. „Moc dobré,“ mumlal si pod nos. „Opravdu výborné.“ „Děkuji,“ špitla a zrudla. Pozorovala ho, s jakou chutí jí. Nemohla od něj odtrhnout oči. Dojedl a pohladil si břicho. „Paráda.“ Suverénně se rozvalil. „Tak co s tebou, holka. Musím tě zabít. Takový je řád. Ale jak tě mám zabít, když jsi jak ovečka vydaná mi napospas? Taková práce by mě otrávila. Potřebuji cítit to vzrušení z boje, rvát se, uhýbat, kličkovat, napadat, rdousit, trhat, ničit, cítit jejich strach, chuť krve, znásilňovat, řezat, mučit…“ rozohnil se. Oči mu plály vzrušením a bezděky si olizoval rty. Rozčílilo ji to. „Pořád jen zabít. Zabít. To je jistě jednoduché – i když pravda, já bych ani kuře zabít nedokázala. I mouše se vždycky omluvím, když ji plácnu lepačkou. Takhle něco stvořit, dát něčemu život… Joo, pane, to je fuška!“ Vykulil oči a zakuckal se. „Cože?!“ „Něco vybudovat, postarat se o něco - to je kus pořádné práce! Takový malý zázrak. Zabít… pche, to umí kdekdo.“ Znělo to opravdu hodně pohrdavě. Naštval se. Napřáhl ruku a chytil ji za bradu. „Poslouchej, ty malá…“ najednou ztichl. Dál ji držel za bradu, ale natáčel si ji ke světlu. „Víš, že máš nádhernou čelist? Takovou mohutnou… A ty velké pevné zuby! Ty by uměly kousat…“ Pustil ji. „Máš nádherné oči. Šedé… připomínají mi bezútěšnost depresí, které svoláváme na vás, lidi. Och, opravdu překrásné…“ jeho hlas zjihl. Táňa se červenala. Avšak Atanáš vstal a udělal těch pár kroků až k ní. Položil jí ruce na ramena. „Ta síla! Pěkná, oblá… Postav se…“ Udiveně poslechla. „Nádhera! Ty široké boky, měkké břicho… Určitě jsi báječně měkoučká…“ Sáhl jí na břicho. „Vždyť to říkám! To není jako ty bojovnice, co je musím pro svou pověst trochu pomuchlovat, než je zabiju… hubené, samé svaly a kosti, otlačený z nich jsem…“ Táňa rudla víc a víc… Muchlala zástěru ve zpocených dlaních. „Vlasy máš taky nádherné. Když po nich přejedu“ – opravdu jí po nich přejel – „cítím tu hrubost, pevnost… malé ostnaté dráty…“ okouzleně po nich jezdil dlaní sem a tam. „A ty prsy… měkké melouny! Polštáře voňavé…“ jejich oči se střetly. „Jak jsi to říkala s tím stvořením? Že je to fuška?“ Pod žárem jeho očí se zachvěla a poprvé mu opětovala suverénní pohled…
Atanáš se protáhl. „Měla jsi pravdu, to tvoření JE fuška. Doufám, že jsem stvořil něco pořádného.“ „Myslíš, že se to povede hned na poprvé?!“ zasmála se. „Takové dítě si někdy dá načas…“ „Opravdu? Uf, to si teda máknu,“ vzdychl. „Ale co, tahle práce mě baví ještě víc, než zabíjení…“ Položil jí hlavu na obnažená prsa a začal klimbat. „Měl bys přestat s tím svým… řemeslem,“ prohlásila pevně. „Budeme mít dítě. A co když tě některá bojovnice zabije? To se o tebe budeme muset pořád bát?“ pokračovala. „Možná máš pravdu…“ zívl. „Nebo mě ještě pořád chceš zabít? Zničit svět?“ opatrně se zeptala. „To všechno nějakou tu stovku let počká… už jsem udělal dost. Patnáct… mám jich patnáct, bojovnic. Rekord. Zasloužím si dovolenou…“ poslední slova zanikla v jeho oddychování. Položila mu ruku do vlasů a spokojeně se usmála.
Jeden kratičký, asi horor, ze života. Ani nevím, kde jsem na něj přišla – prostě najednou seděl u mě v hlavě a poručil: „Piš!“ (Povídka byla 8. na CKČ roku 2010.)
Pomozte mi, pane doktore
Tma. Těžká tma. Přetěžká tak, až se nedá dýchat. Dunivé rány. Nemůžu se hnout, celé tělo mi snad ochrnulo. Co je to za dunění? Proč nepřestanou?! Vždyť mi praskne hlava! Dost! Najednou je ticho. Možná se mi to jen zdálo. Nebo mi pulsovala krev v rozbolavěné hlavě. Bolí opravdu šíleně! Podařilo se mi pohnout malíčkem. Brní mi ruce. Teď je sevřu v pěst. Strnulost polevuje. Ještě chvíli ležet, jsem hrozně unavená. Práce bude muset počkat, pracovala jsem naplno a teď jsem asi nemocná. Proč mi neotevřou okno? Nemůžu dýchat! Zase na vše sama, nikdo mi nepomůže. Musím vstát a otevřít ho. Asi všichni spí. Co to?! Kde to jsem? Vždyť se skoro nemůžu hnout! Kudy ven? Haló, slyšíte mě někdo?! Neslyší… Snad se to dá někde otevřít… Ohmatám zdi… Proč na mě naházeli ty kartičky? Zní to jako dřevo. A co to mám na sobě? To přece není noční košile! Bože, já jsem snad v rakvi! To ne, otevřete mi! Prosím, vždyť žiju! Chci ven! Copak neslyšíte, jak buším?! Pěsti mám jako v ohni. Bolí to. Tak už mě pusťte. Prosím… nemůžu dýchat, dělá se mi zle… pokrývá mě studený pot…
Posadila se a otřela si čelo. Ale pocit ledového potu zůstal. Zase ta šílená představa, co ji neustále pronásleduje. Každý den, rok za rokem, už ani neví, kdy to začalo. Děsí ji to. Nemůže se soustředit na nic jiného. Nic ji taky nebaví. Má tolik zájmů, ale co s tím, když ji svírá děsivá představa vlastní smrti? Trvá to dlouho. Moc dlouho. Musí s tím něco udělat.
„A říkáte, že už to trvá několik let?“ promnul si muž bradu. „Měla jste přijít dřív, musí to být trápení!“ „To je,“ přisvědčila bledá mladá žena sedící v pohodlném křesílku naproti jeho stolu. „Víte, ničí mě to.“ „Chápu,“ pokusil se psychiatr o chápavý obličej. „Smrt děsí mnoho lidí. Podvědomě se jí taky bojíte. Bude to běh na dlouhou trať, ale určitě s tím něco uděláme. Budete chodit pravidelně na terapie a uvidíte, že bude lépe. Udělám pro to vše.“ „Chcete říci, že mám naději?“ zahořela jí očka nadějí a obličej se najednou zdál dětsky dychtivý. „Určitě,“ usmál se psychiatr, tentokrát upřímně. Kdo by odolal té dětské radosti, co jí září z očí? „Chcete říci, že opravdu budu zase normálně žít?“ ptala se ještě dychtivěji. „Jistě, když se zbavíte svých těžkých můr, není důvod nezačít znovu s radostí žít.“ „Děkuji vám, pane doktore. Jsem vám neskonale vděčná. Opravdu. Tolik let trápení… Jste zlatý člověk.“ V oku se jí zatřpytila slza. „Ale no tak…“ bránil se chvále, ale musel si přiznat, že krmila jeho ješitnost, tahle křehká světlovlasá mladá žena. „Přijďte zase příští středu, do té doby připravím plán terapie,“ dal najevo, že sezení je u konce. „Ještě jednou vám moc děkuji, pane doktore,“ zvedla se dívka z křesla. „Nashle příští středu.“ Díval se na její útlou postavu, jak míří ke dveřím. Chtěl říci, ať pošle sestru, ale ústa mu zůstala němá. Dívka zmlhovatěla, vstoupila do zavřených dveří a zmizela.
Ještě jedna taková oddychovka, jejíž zrod byl náhlý a nečekaný, kde se vzala, tu prostě byla a neodbytně se drala na papír. (Povídka se účastnila soutěže Trollslayer 2009, skončila 31., holt nemůže být vždycky posvícení!
Kukla Malá Andrejka Horákovic běhala po sněhu, na huňaté čepici se jí usazovaly velké vločky. Tleskala, chytala je, smála se, nohama rozkopávala bílou nádheru. Najednou se zarazila: na jedné ze silných větví blízkého kaštanu se něco překrásně zatřpytilo. Zvědavě doběhla až k němu a obešla ho ze všech stran, než našla průzor mezi větvemi. Neviděla pořádně, ale to co spatřila, jí připomínalo velkou kuklu motýla. Velkou třpytivou kuklu motýla... Zůstala na ni hledět v němém úžasu. Vtom to uslyšela: jemné praskání a vrzání. Stvoření uvnitř se snaží dostat ven. Andrea zvědavě nahlížela a litovala, že je tak maličká.
Ano, kukla opravdu praskala. To něco uvnitř tlačilo a klepalo ze všech sil, až se po chvilce konečně ve škvírce objevily droboulinké prstíčky.
„To se asi rodí anděl,“ zašeptalo děvčátko a dál užasle sledovalo třpytivou kuklu.
Prstíky začaly odlamovat kousky víčka, ty pak padaly do sněhu kolem kaštanu. Tam se ihned rozpouštěly. Za několik minut stvořeníčko prostrčilo ven ruku. Hned ji zase zastrčilo a ve vzniklém otvůrku se zaleskla malá udivená očka. Ještě chvíle praskání, funění a boje s víčkem a cesta z kukly byla volná. Na větev se vyškrábala malinkatá roztomilá postavička neurčitého pohlaví s překrásnými barevnými, jakoby motýlími křídly. Vyčerpaně se uvelebila na větvi a začala křídla rozkládat. Nevěřícně přitom hleděla na mokré vločky, jež jí usedaly na ještě mokrá křídla. Snažila se vločky od křídel odhánět, ale ty si z drobných ruček nic nedělaly.
Andrejka stále ještě nedala o sobě vědět. Byla fascinována tím zázrakem, k němuž se tak nečekaně přichomýtla.
Vtom vzduch rozřízlo zavřísknutí. Střemhlav se k nim snášel jakýsi dravý pták. Spatřil postavičku na větvi a zřejmě usoudil, že to bude snadná kořist. Postavička vydala zděšený vzlyk a honem se snažila vlézt zpět do kukly. Pták za ní zobákem. Bušil do kukly, až z ní kusy létaly na všechny strany. Stvořeníčko uvnitř naříkavě kvílelo. To Andrejka nevydržela. Něžné dětské dlaně hnětly jednu sněhovou kouli za druhou. Andrea neměla přesnou mušku, na to byla příliš malá, ale sprškou sněhových koulí ptáka přece jen vyplašila. Naposledy klovl do kukly tak, až se odlepila od větve a spadla do sněhu. Pak s hněvným skřekem odletěl.
Kukla se ve sněhu rozpustila. Na zemi zůstala ležet schoulená postavička s promočenými křídly a nehýbala se. Andrejka k ní poklekla a opatrně ji zvedla. Schovala ji pod kabátek a pospíchala domů.
Postavička se pod kabátkem trochu vzpamatovala. Nejdřív se divila, kde to je. Pak nasála vzduch a spokojeně se usmála. Člověk. Uvelebila se a ohřívala se teplem lidského těla. Malinko povyrostla, křídla i postavička jí začaly černat. Ovšem to už děvčátko nevidělo. Spěchalo domů i se svým pokladem.
A tak si Andrejka domů přinesla malou noční můru…
No a ještě jedna kratičká věc, tentokrát ze života. Inspirace ve starém pořekadle – „naděje umírá poslední“. (Povídka byla 4. až 6. v literární soutěži na Mereditu.)
Naděje
Oceán byl po několika dnech konečně klidný. Plachetnice Šťastná míle, naložená kořením, se líně pohupovala na vlnách. Mužstvo pospávalo na palubě. Vtom hlídka v koši zaburácela „muž přes palubu“! Muži jako jeden v mžiku stáli na nohou a hleděli tam, kam ukazoval mladíček v koši. A opravdu: na vlnách se tak tak držel ubohý člun. Na dně ležela postava přikrytá pláštěm. Nehýbala se a neodpovídala na jejich volání. Spustili se dolů a za chvíli již spočinula na palubě. Když odhrnuli plášť, spatřili překrásnou dívčí tvář. Lodní mastičkář přiskočil a strčil jí pod nosík láhev kořalky. Pár kapek upustil i do pootevřených úst neznámé krasavice. Ta zakašlala a otevřela oči. Muži vzdychli. Hleděly na ně něžné zlatavé oči, v nichž se snoubila nevinnost s hříchem. „Volal ´muž přes palubu´a ona to nakonec ženská!“ zasmál se kapitán. „Ale co teď s tebou, krasotinko?“ „Ženská na palubě přináší neštěstí, kapitáne!“ ozvalo se hned několik hlasů. Dívka naznačila, že chce vstát, a už se natahovalo několik ochotných rukou. „Nejsem jen tak obyčejná žena,“ promluvila a její hlas hladil. „Jmenuji se Naděje. Copak vy nechcete pro svou loď Naději?“ líbezně se usmála a odhalila bílé zoubky. Plášť se jí přitom svezl a z pod něj se vylouplo pěkně vyvinuté dívčí tělo v lehkých potrhaných šatech. Jestli předtím někteří váhali, teď byli všichni zajedno: „Každá loď může být pyšná, že má Naději,“ uklonil se dvorně kapitán. A tak Naděje zůstala. Na to, jak se dostala na moře, se nepamatovala, časem se jí proto přestali ptát. A dny zase šly svým poklidem. Za dva týdny dorazili s nákladem koření do přístavu. Měli štěstí. Brzy všechno prodali a vraceli se obtěžkáni zlatem a drahými látkami. Naděje byla tam a hned tu, pomáhala v kuchyni, zašívala kabátce, někdy pro potěchu zatančila divoký tanec, až mužům kypěla krev. Šaty už dávno neměla bídné a na krku a prstech jí přibylo zlatých ozdob. Mužstvo si Naději hýčkalo a svorně tvrdilo, že žena na palubě přináší jen potěšení. Ale ouha, dny štěstí najednou skončily. Smůla přišla s jednou ukrutánskou bouří. Loď padala do vodních propastí, aby byla záhy vynesena na vrcholek obřích vln. Dřevo skřípalo, plachetnice naříkala jako raněné zvíře. Když konečně bouře ustala, bylo třeba spočítat škody. Chyběl stěžeň a plachta, kormidlo bylo poškozeno a do podpalubí zatékalo. Ovšem největší hrůza je teprve čekala: vlny spláchly většinu zásob. A tak nastaly zlé časy. Potraviny i sladká voda na příděl. Hlad, nedostatek vitamínů… Námořníci se sice činili, aby opravili, co se dá, ale i tak dlouho trčeli na jednom místě. Když se konečně loď dala ovládat a vyplula, věděli, že do nejbližšího přístavu už všichni nedorazí. Hlad je svíral a pomaličku zabíjel… Žili jen z ryb, které se cestou podařilo nalovit. Ale žádné vítězství. Již tři těla námořníků pochovali do moře… Toho dopoledne zase lovili a vzali s sebou i Naději. „Pro štěstí,“ zašeptala a každého rybáře počastovala polibkem. S novou nadějí vhodili sítě do vln. Co to?! Během chvilky ztěžkla. Zaradovali se. Sice už další ryby nechytili, ale i tak, jejich dnešní úlovek prodlouží mužstvu život nejméně o dva dny. Dva dny života… To je přece důvod k slavení! Radovali se a líbali Naději. „To ty, Naděje naše! Přinášíš nám štěstí!“ Večer zasedli k pečeným rybám a s chutí se do nich zakousli. Pili zbytky kořalky a bavili se, smáli se a vtipkovali. Vtom se jeden starší námořník zhroutil v křečích. A druhý. Třetí… Neuplynula ani hodina od večeře a všichni muži leželi na podlaze, svíjeli se a zvraceli. Někteří už jen mrtvě zírali do stropu. Naděje ne. Stála nad nimi a pozorovala je chladnýma očima. „Odpusťte, pánové, ale Naděje umírá poslední,“ zasmála se, překročila několik mužů s vyhasínajícíma očima a odešla spát. Brzy ráno opouštěl loď mrtvých člun bohatě naložený zlatem a několika rybami. Věděla, že do přístavu tentokrát dorazí včas…
A ještě jedna krátká povídka, občas jí (a ještě asi dvěma dalším) říkám moje EMO.
Na pohřbu Postávám mezi davem černě oděných lidí. Stojím a hledím na temný obdélníkový otvor v zemi. Tam spouští rakev. Všichni kolem pláčí. Také bych chtěla plakat, ale nedokážu to. Cítím bolest, strašlivý pálivý smutek. Vidím matku tisknoucí si kapesník k obličeji. Udělám nerozhodný krok, měla bych ji utěšit. Ale zaváhala jsem. Už je u ní sestra a tiskne ji k sobě. Jsem tomu ráda. Chci být sama, ukrytá ve vlnobití bolesti. Vždyť tam dole bude navždy ležet člověk, kterého jsem měla ráda. Vím, že měla, ač si nedokážu vybavit jeho tvář. Potácím se v bažině vlastní bolesti, nemohu si nic vybavit. Co se mu stalo? Proč zemřel? Nevím… jediné, co vím, je, že jsem ho měla opravdu ráda. Moc ráda… Nedokážu se dívat, jak rakev mizí v jícnu jámy. Zoufale hledám záchytný bod pro mé oči. Pryč od rakve, pryč od jejího lesklého černého dřeva… Konečně. Na kraji hromádky hlíny vyvržené z hrobu kvete sedmikráska. Je tak krásná, jemná. Kolik má asi lístečků? Neposlouchám vzlyky, už nevnímám slova kněze. Vlastně ani nevím, jak jsem se dostala až sem. Cítím se, jako bych vypila litr vína, omámená, otupělá. Slyším mámu, zve k pohřební hostině. V půli se jí zlomí hlas, ale pozvání přece jen dokončí. Vidím, jak si někteří oddychli. Už nemusí stát u hrobu. Všichni odcházejí. Jen já zůstávám. Chci být sama, pryč ode všech. Sama s mrtvým tělem. Ale nejsem tak docela sama. Hrobníci už popadli lopaty a dunivé rány mi vibrují hlavou. To hlína hraje smutné staccato o černě lakované dřevo rakve. Musím si přikrýt uši, ale stejně jako by se třásla i ta zem, na které stojím…
Konečně ticho. Hrobníci uplácali kopeček hlíny. Jeden vytáhl cigarety a za společného pokuřování odcházejí mezi hroby. Už jsem sama… Úplně sama. Opatrně se rozhlédnu. Hřbitov je opravdu tichý a liduprázdný. Položím se do trávy vedle hrobu, hlavu blízko k sedmikrásce. Je tak zranitelná… má přítelkyně ve smutku.
Trhnu sebou. Co to? Kde je slunce? Aha, asi jsem usnula. Usnula na hřbitově. No to je nadělení, nevím, kolik je hodin, ale určitě už zamkli bránu… Vyděšeně vyskočím na nohy. Nevěřím na strašidla, ale zůstat přes noc na hřbitově mě děsí. Běžím jako malá holka, utíkám k bráně. Zarazím se v běhu. Stojí v ní totiž krásná zralá žena v bílém. Zastavím se u ní. Dívá se na mě zpytavě. „Promiňte, asi jsem tu usnula… Už je zamčeno?“ Přikyvuje. „Ano, je zamčeno. A já jsem strážkyně brány.“ „Tak to jsem ráda, že jsem vás zastihla. Nerada bych tu zůstala přes noc… Otevřete mi, prosím?“ snažím se dostat blíž k bráně, ale žena mi dál stojí v cestě. „Nemůžu.“ Co je to za divnou ženskou? Proč nemůže? „Pusťte mě ven! Přece mě tu nemůžete nechat!“ zvyšuji hlas. Tak zoufale chci domů! „Nemůžu ti otevřít, mé dítě. Upokoj se…“ mluví konejšivě, ale z místa se ani nehne. Cítím se zoufale ztracena, sama s bláznivou ženskou. „Proč? Proč mě nepustíte?!“ naříkám a toužebně hledím na bránu. „Protože tam smí jen živí…“ zaševelí a já najednou vím, koho dnes pohřbívali… |
